Domů

Historie

Velké Němčice od roku 1620 do roku 1848 díl 2

V letech 1679-1680 bylo obyvatelstvo v této oblasti, stejně jako v celé zemi, decimováno morem; i ve Velkých Němčicích zemřelo několik desítek obyvatel. Ale na tom nebylo dost; na pomoc Turkům útočícím v letech 1683-1684 až na samotnou Vídeň, zachráněnou jen mohutnou akcí polského krále Jana Sobieského, se přihlásil v čele nespokojených Kuruců kežmarský velmož Imrich Tokoly, jemuž se poddalo celé dnešní Slovensko.

 

Jeho vojska drancovala Moravu a poplenila i Velké Němčice Ani konec 17. století a počátek 18. století nebyly pro městečko příznivé. Když po nešťastné bitvě u Temešváru v roce 1696 pochodovala rakouská vojska do Uher, procházela zdejším krajem a zkonzumovala všechny zásoby obilí a vína, které byly uschovány na sýpkách a ve sklepích. Nouze o potraviny způsobila nebývalou drahotu. Měřice žita se pohybovala kolem 3 zl., máz mladého vína stál 17 kr. V následujících letech znovu přitáhla vojska do zdejší oblasti, a to v době, kdy uherská šlechta v roce 1703 opět povstala proti císaři Leopoldu I. pod vedením Františka II. Rákocziho a kromá jiného se zmocnila celého Slovenska.

 

 

Rákocziho vojska pronikla až na Moravu, kde doufala, že se její obyvatelstvo, zvláště z přilehlé jihovýchodní Moravy, připojí k nespokojencům a přidá se k povstalcům. Řádění a loupeže povstalců však lidi od nich odrazovaly a částečně i přímo proti nim popudily Rákocziho vojska pod vedením velitele Očkaje pronikla v srpnu 1705 do městečka, na němž žádala výpalné a výkupné. To však nebylo všechno; Kurucové jak ve městečku, tak i po celé své cestě zpustošili kraj ohněm i mečem. Lidé se před nimi ukrývali, kde se dalo, zejména v blízkých lesích.A proto se nelze divit, že se městečko v té době těžko dostávalo ze svého utrpení a že celá řada míst v jeho okolí znovu zpustla, přibyly i opuštěné domy, a domů trvale osídlených nijak zvláš nepřibývalo. A z poustek řada zůstala neosidlena. Pokud se některé zabydlovaly, jiné, předtim osídlené domy, zase znovu pustly, a úmrtím, či útěkem poddaných pro feudální útlak jak vyplynulo z rozboru lánského rejstříku nebo proto, že se majitel přestěhoval na jinou prázdnou usedlost.

 

 

Hospodářský stav městečka se tedy ve druhé polovině 17. století a počátkem 18. století zlepšoval jen velmi zvolna. Příčinou nebyly jen uvedené vpády nebo živelní pohromy, ale i okolnost, že život poddaných se v té době neustále zhoršoval. Bylo to v době, kdy dne 25. července 1667 tehdejší držitel Velkých Němčic se svou manželkou Marianou zaměnili statek s hrabětem Janem Bedřichem z Trautmannsdorfu za statek Větrný Jeníkov za hotovou sumu 60 000 zl. Tratmannsdorf však již v následujícím roce odprodal Velké Němčice za 55 000 zl. Donatovi Heisslerovi z Heitersheimu, od něhož jej odkoupil v roce 1669 za týž obnos a 100 dukátú kličného vrchní vojenský komisař na Moravě Bedřich Emerich Schipko z Scbinhoffenu, jehož manželkou byla Marie Terezie z Edelsbachu, Ten ve své poslední vůli ze dne 27. 1. stopadu 1697 odkázai statek svýn dvěna synům Janu Josefovi a Janu ViIémovi, z nichž se poslední po dovršení plnoletosti přihlásil 1 července 1707 za dědice.

 

 

Dne 11. dubna 1736 pak Jan Vilém ustanovil v Brně univerzální dědičkou svou manželku Annu Barboru rozenou Rodenovou z Hýřenova, která se pak psala jako pani z Velkých Němčic a svobodného dvora Boudek. Její hospodářské podnikáni bylo tak katastrofální, že se statek záhy ocitl v konkursu; nepomohl ani její sňatek s hrabětem a 5. února 1753 byl přenechán tomu, kdo nabídl nejvíce, a to tehdejšímu Filipu Serénymu.

 

Proto po Serényiově smrti přišel statek do dražby za 109 000 zl. a 1000 dukátů klíčného. Protože Bedřich Vilém neměl potomky, dědil Velké Němčice jeho synovec Karel Haugvic, manžel Josefy, rozené hraběnky z Tauchenberka; ta odprodala po jeho smrti Velké Němčice se 4 dvory a 3 ovčirnami 20. března 1774 na 163 070 zl. knížeti Karlu z Ditrichštejna, čím se Velké Němčice staly součástí židlochovického panství.Neustálé střídání držitelů statku a neschopnost jejich hospodářské autarkie se těžce dotkly městečka , které usilovalo, aby zlepšilo svůj hospodářský a životní standard.

 

 

Na počátku nové vitality k 14. lednu 1672 se napočítalo v městečku 83 komínů; komíny v té době udávaly počet domů:

na zámku spolu s pokoji důstojníků a řemeslníků bylo 10 komínů
ve mlýně 1 komín
v pivovaře a ve sladovně 1 komín
v zahradnictví 1 komín
v zámeclcé kovárně 2 komíny
ve dvou dvorech 2 komíny
v ovčírně 1 komín
v 57 poddanských domech 57 komínů
domy mající po 2 komínech 11 komínů
cízí u sklepů 7 komínů

 

Z toho vyplývá, že se u zámku zjistilo 18 komínů, u poddaných 68 komínů , u cizích osob 7 komínů, čili v městečku se napočítalo celkem 93 komínůA právě odhodláni zdejších obyvatel vyrovnat se s důsledky válečných a vnějších událostí a překonat je bylo vskutku obdivuhodné.

Svědčí o tom okolnost, že v polovině 18. století se v městečku napočítáno 26 půlláníků a 40 čtvrtláníků; tento stav se do roku 1775 změnil tak, 2e se jejich počet upravil na 27 půlláníků, 53 čtvtláníků, 11 chalupníků a 32 podruhů. Z toho vyplývá, že bylo li v roce 1667 44 osídlených domů, 13 lhotních a 47 pustých, pak k roku 1673 se tu shledalo 47 osídlených domů, 13 nově obsazených, 5 domkářských domů, 22 starých pustých a 6 nově opuštěných. Do první poloviny 18. století se stav zvýšil na 26 půlláníků a 40 čtvrtláníků,. Lze tedy říci, že v roce 1667 mělo městečko 57 osídlených domů, v roce 1673 65 domů, v polovině 17. století 67 domů a do roku 1775 se jejich počet zvýšil na 80 usedlostí, 11 chalup chalupníků a 32 přidružených chalup, což by představovalo 123 usedlostí, jejichž počet do roka 1791 výrazně vzrostl na 176 domů ( v tomto počtu nejsou zahrnuty fara., škola, hospody, kovárna, mlýn, pivovar, sladovna atd. ) .

S tím také souvisel i růst počtu obyvatel, který v roce 1791 dosáhl 865 osob.V důsledku růstu počtu obyvatel se měnila i sociální struktura obyvatelstva městečka. Držitel městečka v době třicetileté války, Širon Kratzer, provedl parcelaci půdy na tamním statku v roce 1642 nebo krátce předtím tak, že rozdělil půdu osedlých, jichž bylo 90, i když před českým povstáním bylo napočítáno 142 usedlosti. Z těchto 90 domů jich však urbář označoval 10 jako bezcenné. Jak již bylo uvedeno, po švédském vpádu a po morové epidemii v roce 1645 se stav zhoršil natolik, že první lánový rejstřík mohl prohlásit z 87 domů jen 47 za staré osedlé.

 

Již v této době, kdy městečko bylo částečně rozvráceno, založila vrchnost nedaleko městečka zmíněnou osadu Nová Ves a osídlila ji pěti domy; učinil tak před rokem 1672 Fridrich Trautmannsdor a zřídil při osadě dvůr; podle něhož slula osada nejen Nová Ves, ale i Ves Fridrichova. K vesnici většinou přidělil pole od pustých usedlostí a vinice. Již v roce 1673 se zde zjistil jeden pustý dům vedle pěti dosavadních; ves se dlouho neudržela, neboť' v roce 1691 již není o ní zmínka; jen dvůr tu zůstal i nadáleSociální struktura obyvatel se měnila především s postupující dělbou poddanských usedlostí nebo přidělováním pusté dominikální půdy.

 

 

V důsledku rozdělování velkých lánů jich v městečku ubývalo, takže se v polovině 18. století setkáváme jen s půlláníky a čtvrtláníky; větší nadpůllánové usedlosti v městečku vymizely. Tehdejší katastr městečka zaznamenal, že tu bylo 27813/$ polí, 12 měřic pastvin, 28/2 měřice zahrad, luka dávala 184 fůr sena, dále 1350s/s měřic bylo lesa a 2346/s měřice pustých.Podle tereziánského katastru měly pole názvy: Dlouhá pole, Domácí políčka, Lány, Černá pole, Dolní Rakouské, Zelnice, IIzi cestami, polní Psinky, Předek a Přídanek. Pole spolu s vinicemi a lukami se nazývala Dolní Punta, vinice měly názvy: Horní Punta, Dělprusy, Zorný, Kiinberky, Kostky, Pindule, Korčice, Židy, Frejunky, Rošitky, Nedany, Lišky, Roviny, Vlčky, Lofarky, Kolébky, Roští, Machalky, Střední Punty, Nesvačilka. Louky pak měly názvy: Z vinohradů, Dolní louky, U hájku, Horní Louky, Na králůvce, U Mojžíše - rybníku, Na Švarcavě, U cihelny, Za lesem, Za pivovarem, Vedle Švarcavy, Pod vinohrady, Za Mojžíšem, U tří luk, Za cihelnou, Hájek, Na třech loukách.

Pastviny se nazývaly: Pod Rakouskou, Pod Psinkami, Pod vinohrady, Psinky, Dělprusy, Pod nivami, Brodač ( vrchnostenská louka ) .Z uvedeného katastru lze získat pohled na život tehdejšího městečka; nejvíce půdy zabírala pole, která, jak již bylo uvedeno, byla obdělávána v tříletém turnusu. Známkou dobré bonity tamní půdy bylo, že se tu shledalo jen nepatrné množství pustin. Pustiny byla půda, která nebyla osévána v pravidelném tříletém turnusu, ale orala se jen jednou za několik let

 

Z počtu 12 měřic je zřejmé, že šlo jen o minimální rnnožství takové půdy. Vedle polí a menšího množství luk se těšily prosperitě vinice, jejichž počet se během 100 let zvýšil a dosáhl výše 1350 měřic, což představovalo polovinu polnohospodářské půdy; přes zvýšenou péči nebyly všechny vinice obdělávány, neboť 234b/g měřice zůstávalo i nadále pustých.Vždyť vinice vyžadovaly značnou pracovní námahu, a tudíž nebylo dostatek pracovních sil k obdělání starých neprosperujících tratí byly budovány nové vinohrady; tak Jan Vilém Schipko z Schinhoffenu udělil v roce 1709 Němčickým - na žádost rychtáře a celé obce - pustou horu "Nedany" za roční peněžní rentu 35 grošů, která byla splatná od 29. září 1713

 

 

Byla to velká výsada, která spojená s uvedeným privilegiem o budování nových vinic z roku 1635, položila základ nového rozmachu velkoněmčického vinohradnictví a vinařství.Vinice i ve Velkých Němčicích - stejně jako na jiných místech-nepřispívaly jen k prosperitě sedláků, to je půlláníků a čtvrtláníků, ale i chalupníků a podruhů, to znamená i místní chudiny. Tímto způsobem se vinice stávaly určitou obživou venkovské chudiny, podruhů i výměnkářů. Ke zpracování vína byly budovány lisovny a sklepy, z nichž jejich držitelé byli povinni odvádět vrchnosti peněžité dávky. Kromě polí a vinic hrály důležitou úlohu v tehdejší době i Louky, které byly významnou krmivovou základnou pro koně, skot a ovce. Seno a otava byly totiž kromě slámy jediným krmivem pro dobytek. Velikost luk nebyla udávána v měřicích jako u polí.

 

Louky se neosévaly a jejich hodnota byla uváděna velikostí sklizně. Ta se počítala na dvojspřežní koňské fůry; někdy byla udávána sklizeň sena a otavy odděleně, jindy je uváděna jedinou číslicí, jak je tomu ve Velkých Němčicích. I když připustíme, že se sklízelo o něco více, je to velmi málo, zejména když víme, že jiné krmivo nebylo

 

Na rozvoj městečka měla v té době podstatný vliv probíhající domkářská revoluce - jak ji charakterizuje znalec 17. století Josef Macůrek která svou vnitřní kolonizací přispěla k demografickému růstu Velkých Němčic. Počátky této revoluce spadají do konce 17. stol. a do průběhu 18. století.

 

Do té doby bylo zvykem, že majetek přecházel z otce na nejstaršího syna. V důsledku toho se další synové a dcery stávalí bezzemky - hofery a bydleli v domě držitele usedlosti. Většina z nich se zabývala zemědělstvím, pracovala u rodiny nebo u vrchnostenských dvorů, a předevšín vykonávala práce ve vinohradech. Zejména ve vrchnostenských vinohradech obstarávali potřebné práce právě příslušníci takových rodin, nebot byli zběhlí již od svého mládí ve viničnich pracích. Vlivem nových myšlenkových proudů nabývali větší sebevědomí a již nechtěli bydlet v domech nejstaršího bratra, ale začínali si stavět vlastní chalupy, což do té doby neexistovalo.

 

 

Poprvé se s takovými chalupami setkáváme v tereziánském katastru; do roku 1775 se jejich počet v městečku zvětšil na 43.A tak jsme svědky, že v 18. století hofeři, bezzemci, členové rodiny usedlých, kteří po svých rodičích nepřevzali usedlosti a tím klesli mezi bezzemky, a posléze chudina, která ve své fluktuaci z vesnice do vesnice nebyla vázána starými řády zabraňujícimí volnému pohybu poddaných, nespokojovali se již s prostou komůrkou v rodinném domě, jak tomu bylo dosud, anebo s jinou nuznou místností, ale začali si budova: svou vlastní střechu nad hlavou, zpočátku bez jakéhokoliv kousku půdy. Teprve běhen doby získávali k postavené chalupě zahrádky nebo si je rozšiřovali, o části vinic, čímž si vybudovávali drobné chalupnické usedlosti. Takovéto hospodářské chaloupky byly budovány různým způsobem; buď že starší usedlí postupovali svým dětem, resp. příbuzným či hoferům kousky půdy, nebo sama vrchnost odprodávala drobným lidem své pozemky, nebot měla zájem o stálé pracovníky ve svých vinohradech a na svých dvorech. Takto i ve Velkých Němčicích vznikaly dvě skupiny domkářů chalupníků, a to domkářů na rustikálu, to je na poddanské půdě, a domkářů na dominikálu, to j e na vrchnostenské půdě.

 

 

Z výčtu je současně zřejmo, k jak prudké domkářské kolonizaci v této oblasti došlo v daném období, nebot Velké Němčice se do roku 1791 zvětšily na 176 domů a 865 obyvatel. Toto budování chalup se nezastavilo ani v 19. století a i nadále se zvětšilo, jak o tom bude ještě zmínka.
V souvislosti s domkářskou kolonizací se měnila i tvářnost městečka, které vzrůstalo. Přibývaly nové chalupy chalupníků a podruhů. Vlivem domkářské kolonizace se měnila i hospodářská a sociální struktura městečka. Byli-li tu dříve půlláníci a čtvrtláníci, pak se nyní objevila zvláštní skupina chalupníků a hoferů, kteří pomalu začali přerůstat poddané s usedlostmi.

 

Po stránce sociální struktury se městečko jeví tak, že si primát udržovali půlláníci, kteří tvořili městskou honoraci jak po stránce společenské, tak hospodářské, neboť z nich byl vybírán purkmistr. To znamená, že půlláníci ovládali městečko hospodářsky i společensky; k nim se řadil místní farář a zdejší mlynář, resp. přední úředníci velkostatku. Střední vrstvy tvořili čtvrtláníci, k nimž se počítal i obecní rychtář a kostelní hospodář popřípadě i držitel vrchnostenského masného krámu, a kovář. Řemeslníci nejsou v seznamech uváděni, přesto však již zde byl jmenován kovář a řezník, v pivovaře určitě pracoval sládek a bednář, neboť pivovar si sám vyráběl sudy ve vlastní režii; v zahradě pracoval zahradník

 

K obecní chudině patřili chalupníci, podruzi a posléze čelednci a služky. I když jejich počet neznáme, přesto je možno tvrdit, že se počet chudiny neustále rozšiřoval, ale že i sociální rozdíly se mezi ní neustále prohlubovaly. K chudině patřil i obecni pastýř, který po celé léto, to je od jara do zimy, vyháněl dobytek na pastvu. T'akto se po stránce sociální jeví městečko "zdánlivě klidné" koncem 17. a počátkem 18. století.V čele městečka stál i nadále purkmistr spolu s rychtářem i sedmi konšely; konšelé se střídali ve funkci primátora. Vinohradníci měli jako svého představeného horného; kostelní účty měl na starosti kostelní hospodář.

 

Představitelé městečka se scházeli na radnici, která se připomíná v roce 1775, a to na schůzich obecní samosprávy, již tvořili jen držitelé usedlostí - půlláníci a čtvrtláníci. Ostatní usedlíci neměli právo účastnit se schůzí samosprávy, ani neměli právo být voleni. Tímto způsobem se uplatňovala v té době diskriminace většiny obyvatel městečka. Samospráva, jejíž členové byli vybíráni z předních obecních rodin, byla "volena" z půlláníků a čtvrtláníků. Zvolení byli schvalováni místní vrchností a teprve potom byli uvedeni do úřadu. Na radnici byly vedeny obecní účty, sirotčí rejstříky i pozemkové a horenské knihy, které z větší části vedl obecní písař ( tuto funkci převážně zastával místní kantor ) .

,

Podle nejstarších obecních účtů činil příjem městečka v roce 1628 491 zl. 26 gr. 4/2 d., a vydání 344 zl. 18 gr. 1 d. ; 24 jednu čtvrtinu z toho zaujímala většinou platba kontribuce v l7. století se pečetilo obecní pečetí se štítem rozděleným na dvě poloviny. V jedné části byla berla, ve druhé půl orlice a kolem nápis: SIGILLVM OPPIDVLI MEGALO NIEMCINSIS.

 

K předním příjmům městečka patřilo právo šenku němčického vína v radničí hospodě. Tato výsada byla městečku znovu obnovena v roce 1738; na jejím základě směli však sousedé nalévat jen vlastní vína, Dovezená mohla šenkovat jen obec na radnici.

 

Šenk ve vlastních domech byl omezen. Anna Barbora, rozená Rodenová z Hýřenova stanovila, aby 4 dnů před vánocemi a 14 dnů po vánocích, velikonocích, o letnicich,, jakož i osm dnů před masopustem nesměl nikdo jiný nalévat vino, než samotná obec, a to at vína vlastní či cizí, aby takto mohla lépe krýt své obecní potřeby; za to si vyžádala souhlas, aby se na radnici smělo čepovat i vrchnostenské pivo.25

Právě tato výsada skýtala městečku značný zdroj příjmů, které tvořily podstatnou část veškerých jeho příjmů.

 

Dalším zdrojem příjmů byly i nadále výroční trhy, které se konávaly s velkou okázalostí. Již z dřívějška existovaly dva výroční trhy, a to v den Všech svatých (1. listopadu) a o sv. jiří (24. dubna) ; první z nich byl přeložen na den Tříkrálový ( 6. ledna ) a na neděli po sv. Vítu ( 15. června ) .26

 

Trhy bývaly po tři dny; do městečka přicházeli četní kupci, obchodnici a řemeslníci přinášeli své výrobky a nakupovali nové. Byly ta dny, kdy do městečka pronikl čilý život, který s sebou přinášel četné příjmy jak městečku, tak i jeho obyvatelům. Kromě výročních trhů se každou středu konával i týdenní trh

 

Městečko vlastnilo až do roku 1729 výsadu hrdelního práva, plynoucí z jeho funkce hrdelního soudu. Tehdy došlo k restrikci některých hrdelních soudů, čimž vzal za své i hrdelní soud ve Velkých Němčicích Obec vlastnila obecní majetek v rozsahu 236 měřic polí, 10  měřice pustin, 113 měřice pastvin a luk na tři vozy sena.

 

Koncem. 17. a v 18. století městečko prodělávalo neobvyklou výstavbu vyvolanou nutností úprav po válkách a vpádech. Kromě domů byl v něstečku upraven i zámek, takže nabyl barokni podobu, a znovu byl vybudován farní kostel. Původní byl v roce 1605 pobořen a za třicetileté války spálen a zničen tak, že z něho zůstal jen půdorys presbytáře s vnějšími opěradly a s částrni zazděných oken, znovu byl vystavěn v roce 1652.

 

Tehdejší držitel panství Jan Montrochier dosavadní patrocinium rozšířil o nový titul P. Marie, jíž byl zasvěcen hlavní oltář, k němuž v roce 1672 přibyly dva boční oltáře, a to sv. Víta a věrnýc a.zemřelých ( dnes sv. Šebestiána a sv. Rocha ). Tak vyrostla orientovaná jednolodní stavba s presbytářem ukončeným pěti stranami osmiúhelníku, obdélníkovou sakristií a věži. Věž byla upravena v roce 1873 na dnešni podobu a současně byla rozšířena budova. V interiéru upoutává pozornost kamenná křtitelnice z roku 1616, kazatelna z první poloviny 18. století, jakož i nově vybudovaného bočního oltáře. Oltářní obrazy se datují do první poloviny 18. století.

 

 

Na věži vyzváněly zvony z roku 1696 a z roku 1616. Úpravy interiéru pokračovaly i nadále v dalšich desetiletích , jak dodnes připomíná nápis v sakristii z roku 1695, a neustaly ani v první polovirě 18. století, jak svědčí i uvedené oltáře sv. Rocha, Bolestné Panny Marieg sv. Šebesti.a a sv. Augustina. Současně bylo zazděno starobylé původní sanktuarium na pravé straně presbytáře. Při výstavbě kostela byla pořízena i budova fary, která byla obnovena zakládaci listinou dne 25. května 1652. K tomuto účelu byl dán k dispozici poddanský pustý Vandův dům, který byl upraven pro účely fary, tato byla zadaptována v roce 1800.

 

Nařízený státní katolicismus si jen velmi pomalu získával v městečku své pozice; ještě koncem 20. let 17. století tu nesídlil katolický farář. Vždyt v roce 1627 vykonával v městečku bohoslužby farář z Uherčic. Ani ve 30. letech se nedovídáme o obsazení fary; v roce 1642 tu vypomáhal farář z Nosislavi. Protože nebyla fara, bydlel ve škole.

 

 

V té době byly opraveny varhany varhanářem ze Slavkowa. Poté byly Velké Němčice připojeny k Židlochovicím Fara byla obnovena v roce 1652, kdy se stal farářem Abrahám Stiller, Z jeho nástupců tu déle zůstávali Matyáš Sass, jenž ve svém popisu farnosti příznal jako farský majetek 25 měřic polí, 2 měřice pustých vinic, jejichž obděláváni farníci odpírali, a 3 zahrady kromě jedné pusté; také držba rybníka byla vrchností upírána.

 

Kromě toho přiznal poplatek 3 zl. z domu, v němž dříve bydlíval nekatolický kazatel a který hrabě Trautnannsdorf zabral pro sebe V letech 1685-1701 spravoval farnost František Karásek, jenž znovu popsal farnost pro matriku hustopečského děkanství.

 

V letech 1752-1771 byl farářem Josef Petsch, který vedl spor s farníky o farní desátek z polí ležících ladem; přivolaná komise v roce 1752 nařídila, aby desátek byl dáván ze všech polí, to znamená i z polí ležících ladem Farář podle přiznání z roku 1771 pobíral na desátku 40 kop 14 snopů ječmene, 26 kop 52 snopů ovsa, 1 kpu 8 snopů prosa a 1 kopu 58 snopů hrachu. Od vrchnosti získával podle zřizovací listiny v roce 1652 100 zl.

 

Při kostele bylo v roce 1733 zřízeno bratrstvo Jana Nepomuckého, které zaniklo v roce 1770; na zvýšený svatojánský kult v té době upomínají dvě plastiky umístěné v areálu městečka

 

Škola byla v provozu i v těch nejhorších dobách. Vyznačovala se svou vlastní budovou, jak svědčí zpráva kolem roku 1642. Podle této zprávy v ní sídlíval farář z Nosislavi při svýcn zájezdech do městečka, nebot fara byla zbořena o existenci školy svědčí i položky v obecních účtech pro školu a učitele od roku 1622, kdy se platilo učiteli ročně 12 zl.; v roce 1633 pobíral jen 9 zl. 20 kr., ale v roce 1640 se jeho plat již zvýšil na 20 zl. ročně V roce 1640 se jmenuje rektor Samuel; v roce 1680 působil v městečku Šimon Lukanovský.

 

V roce 1693 dostával učitel kromě 5 zl. obolus za zpěv pašijí, za obřady na křížových dnech o Vlarku ve výši 49 kr, a v naturáliích 10/s měřice žita; v letech 1759-1768 byl učitelem Ignác Golle.Poněvadž plat učitele byl nepatrný, přivydělával si navíc jako obecní písař a většinou i jako varhaník. Od roku 1652 pobíral varhaník 3 měřice pšenice, 1 měřici žita, 8 věder piva, 2 sáhy dříví, kopu otýpek, 1/2 měřice krup, 10 liber ryb a spíšek soli Velké Němčice byly poddanským městečkem a byly závislé na své vrchnosti, která se rychle střídala. Navíc většinou, zejména v 18. století, nevynikala hospodářskou aktivitou, takže se důsledky hospodářské lability v plné míře projevovaly i v životě městečka.

 

 

Středem veškerého podnikání v městečku zůstával malý velkostatek se svými dvory. Velkoněmčický statek vlastnil v samotném městečku několik domů: především to byl vlastní velkoněmčický dvůr, který byl od poloviny 17. století svobodným vlastnictvím a rozprostíral se v katastru zvaném Boudky nebo Boudek.

Velké Němčice od roku 1620 do roku 1848 díl 1

     

Stavovským povstáním začala třicetiletá válka, která svým trváním po celá desetiletí a svou krutostí vytvořila z kvetoucích měst a vesnic poloviční nebo úplné ruiny. Nejhůře na tom byla taková místa, která ležela na strategicky důležitých cestách, jak tomu bylo u Velkých Němčic. Snad se městečka dotkl již počátek neklidné éry, kdy v roce 1619 táhl Podyjím generál Dampierre, jehož pochod byl zastaven na Petrově louce mezi Strachotínem a Dolními Věstonicemi, kde došlo k první bitvě v předvečer třicetileté války, v níž se střetl se stavovským vojskem, které mělo opěrný tábor u Nových Mlýnů. Brzy na to pak vojska sedmihradského knížete Bethlena Gábora, spěchající na pomoc moravským stavům, pronikla jihovýchodní Moravou k Brnu; například 2. listopadu 1621 část těchto vojsk žádala velké výkupné v nedalekých Hustopečích.

 

I Velkými Němčicemi procházela vojska, četné soldatesky, ať od Brna směrem na jih nebo na východ, či opačným směrem. Vždy 4. ledna 1621 vojska Bethlena Gábora porazila císařská vojska mezi Němčicemi a Hustopečemi, při čemž bylo městečko vypáleno.l O dvě léta později, v r. 1623, byly vesnice i zámek s kostelem zpustošeny a navíc bylo 50 osob odvedeno do zajetí. Při takových vpádech nešlo jen o zpustošení, ale obyvatelé městečka byli nuceni i k odvodu žoldu, museli dávat naturálie, zejména chléb, maso a víno pro vojáky, seno pro koně a dobytek k rekvíraci. Byla to léta mimořádného vydírání, odvádění výpalného, léta utrpení a zkoušek. Poddaní byli nuceni k přípřežním robotám, z nichž se vraceli po několika týdnech nebo i měsících, nebo se také nevrátili vůbec. Válku také provázely zhoubné mory. Období těchto zkoušek trvalo ve větší či menší míře po celá dvacátá léta, až teprve ve třicátých letech se válka přesunula do vzdálenějších končin.

 

V důsledku zkoušek a utrpení zůstala mnohdy neobdělána pole, stejně i vinohrady, vzrůstal hlad, nebo se zvětšovala drahota. Z té doby máme v Hustopečích zaznamenáno, že libra hovězího masa stála 24 kr., máz vina 36 kr., uherský vůl se dokonce prodával za 350 zl.

 

Ani třícátá léta nebyla obdobím úplného klidu, i když se vojenské zápolení přeneslo do celé střední a severní Evropy. I tehdy obíraly procházející vojenské soldatesky venkovany, plenily a vypalovaly jejich majetky. Sotva válečná litice minula, dávali si vesničané svá hospodářství do pořádku, nebo vrchnosti na nich vymáhali naturální dávky a platy nejen pro sebe, ale i pro vojenský erár. Nejhůře se obyvatelům ve Velkých Němčicích dařilo na konci třicetileté války, ve čtyřicátých letech, kdy švédská vojska po bitvě u Jankova dne 6. března 1645 zaplavila Moravu. Švédský velitel generál Torstenson si zřídil svůj hlavní stan u Židlochovic a zdejší zámek byl obsazen švédským vojskem. Švédská vojska neušetřila ani Velké Němčice, a jejich vojáci řádili v městečku i v celém okolí.

 

Pohroma neskončila ani v okamžiku, kdy vojska odtáhla, neboť přišly další nové útrapy v podobě moru, který v městečku skosil značnou část obyvatelstva.
I když nemáme přímou zprávu o řádění podzimního vpádu Švédů r. 1645, kdy asi byla vypálena a vydrancována velká část městečka, přesto se z té doby dovídáme, že tehdy "Nosislavský mlýn" nebo "Trkmanec" s osmi složeními vyhořel a nebyl poté již vystavěn. Materiálu se použilo na přestavbu nosislavského kostela. Zhoubnost švédského řádění můžeme poznat i z toho, že vrchost za 19 let po skončení třicetileté války přiznala, že v městečku je více než třetina pustých domů. V období neustálých nájezdů byl zdejší kostel spálen a pobořen. Zpustnuti městečka není však možno přičítat jen válečným nepokojům, ale je nutno do něho započítat i odchod obyvatelstva, které pro své evangelické přesvědčení či habánskou profesi utíkalo po zahájení protireformace v roce 1624 a zejména po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 628 na Slovensko, kde mohlo požívat dosavadní náboženské svobod.

 

Řádění vojsk působilo na městečko mnohem zhoubněji i z toho důvodu, že po prohrané bitvě na Bílé hoře byly Velké Němčice zkonfiskovány dosavadnímu držiteli Janu Jakubovi z Thurnu jako zpupný statek, odhadnutý na 90 000 zl. a propadlý císaři, jenž jej v roce 1626 odprodal Štěpánu Schmidtoví z Freíhoffenu.

 

Tento nový držitel ihned postoupil sousední Popice Františku, kardinálu z Ditrichštejna, čímž se Popice staly součástí mikulovského panství, kdežto samotné městečko Velké Němčice přenechat v roce 1627 Šimonu Kratzerovi ze Schěnnsperka. Jemu císař dovolil, aby nově získaný majetek byl jako právní pořízení zapsán do Zemských desek Šimon Kratzer, přední hospodářský činitel správy ditrichštejmskýcň statků, nebyl s donací spokojen, neboť Velké Němčice byly pro něho odlehlým statkem, jemuž nemohl věnovat svou osvědčenou hospodářskou pozornost. Z toho důvodu přestal sám na vrchnostenských vinohradech pěstovat vrchnostenské víno a pronajal svých 22 čtvrtí poddaným městečka za 22 zl., které měli odvádět počínaje o Michalu ( to je 29. září ) v roce 1636. Dokonce souhlasil s tím, aby pronajaté vinohrady směli prodávat, resp. darovat. Mimoto Němčickým dovolil, aby mohli budovat nové vinohrady ve směru až k uherčickému katastru za roční plat půl tolaru ze čtvrtě.

 

Kratzer si Velké Němčice dlouho neponechal; 20. října v roce 1642 je odprodal Janovi Montrochierovi, svobodnému pánu z Senoura, Modeny, Chempignenelly a Lachsdorlu. Nabyl zámek s městečkem, vinicemi možná část vinic a poli si ponechal prodavatel s kostelním podacím a příslušenstvím za 47 000 zl. jeho manželkou byla Varšila Egkherová, která poslední vůlí ustanovila dědicem svého manžela, a v případě smrti svou nevlastni dceru hraběnku Františku Fíirstenbergovou, která 28. listopadu 1661 přepustila dědictví svému bratrovi, svobodnému pánu Janovi Arnoštovi Montrochierovi.

 

Vitalita a odhodlání obyvatel městečka, nerezignujících na válečné útrapy bylo to, co je nutilo vyrovnat se s válečnými důsledky a překonat je. Vždyť podle lánského rejstříku z roku 1667, prvního daňového katastru moravského, měly Velké Němčice 44 osídlených domů, l3 lhotních a 47 pustých domů. Situace v městečku se během několika let zlepšila, takže v roce 1673 se v městečku napočítalo 47 osídlených domů, 13 nově osídlených od roku 1656, čili celkem se zjistilo 60 obydlených domů. původu. pustých zůstalo 22 a po roce 1656 k nim přibylo dalších šest domů. To nasvědčuje tomu, že Velké Němčice měly před třicetiletou válkou 87 domů, z nichž v roce 1673 byla jedna třetina pustých.

 

 

Stav jednotlivých usedlíků vypadal takto:

Poř. č.
Jméno hospodáře
2 l.
1 1/2 l
1/2 l
1/4 l
1.
Pavel Frisch, dř. Jakobin Hans
1
     
2.
Hans Winterking, dř. Ondřej Troup
1
     
3.
Mathes Kundt
1
     
4.
Petr Přibyl, dř. Martin Pawer  
1
   
5.
Ondřej Zdranovský, dř. Jan Švenda  
1
   
6.
Jan Zich, dř. Adam Křivánský    
1
 
7.
Hans Klein    
1
 
8.
Hans Kahut, dř. Jan Wernart    
1
 
9.
Pavel Zeman, dř. Šintn Jakisch    
1
 
10.
Vít Hedler, dř. Václav Mensch    
1
 
11.
Urban Bevaletz, dř. Jiří Sattler ( sedlář? )    
1
 
12.
Niklas Silvestr, dř. Mates Hoger    
1
 
13.
Ondřej Hierschl, dř. Michal Huber    
1
 
14.
Martin Malíř, dř. Vincenc Baron    
1
 
15.
Mikl Schall, dř. Mathes Buchmayer    
1
 
16.
Jakub Brůza, dř. František Schner    
1
 
17.
Martin Jarosch, dř. Kolman Solkin    
1
 
18.
Jakub Chyba, dř. Havel Mydlář ( řemesl.? )    

1

 
19.
Mathes Kleinbeck, dř. Melichar Chudší        
20.
Jiří Velata, dř. Havel Sanytr ( výrobce sanytru? )      
1
21.
Matouš Sádecký, dř. Kryštof Herman      
1
22.
Jan Pokorný, dř. Jiří Bader      
1
23.
Šimon Kafka, dř. Martin Krátký      
1
24.
Hans Bayer, dř. Kašpar Zachariáš      
1
25.
Hans Schos, dř. Jan Schil      
1
26.
Jura Chromý, dř. Mikuláš Kordiovský      
1
27.
Matouš Buchalík, dř. Pavel Muschka      
1
28.
Mates Weiskopf, dř. Ondřej Bruchler      
1
29.
Hanuš Růžička, dř. Bartoň Mydlář ( řemesl.? )      
1
30.
Jiří Weiss, dř. Lukáš Unger      
1
31.
Jiřík Němeček, dř. Hans Bavor      
1
32.
Václav Brunner, dř. Martin Těšanský      

1

33.
Václav Struckher, dř. Hans Albrecht      
1
34.
Jakub Blažek, dř. Hans Ryschanský      
1
35.
Pavel Trčka, dř. Petr Gartner      
1
36.
Mates Filip, dř. Mates May      
1
37.
Karel Burian, dř. Hanus Hierschl      
1
38.
Mates Kiksch, dř. Jiří Lutz      
1
39.
Urban Kopřiva, dř. Hans Drndlák      
1
40.
Mates Bohm, dř. Vašek Švenda      
1
41.
Jiří Bauer      
1
42.
Bartoň Novotný, dř. Jan Bendler      
1
43.
Václav Hrubeš, dř. Martin Nakler      
1
44.
Ambrož Tichý, dř. Urban Ryšánek      
1
45.
Mates Pilát, dř. Kryštof Rust      

1

46.
Hanes Thonner      

1

47.
Jakub Springer, dř. Jan Schalmacher      
1
           
  Celkem :
3
2
20
22
           
  Nově osídlení        
48.
Pavel Kraczer, dř. Petr Trunk
1
     
49.
Jiří Beránek, dř. Hans Lichtmess  
1
   
50.
Pavel Beránek, dř. Hans Wagenmeister  
1
   
51.
Mikuláš Horák, dř. Tomáš Sattelack  
1
   
52.
Hans Marč, dř. Hoffer    
1
 
53.
Jura Brohačka, dř. Jan Hrbel    
1
 
54.
Breier Burger, dř. Barton Kauker      
1
55.
Lorenc Schitz, dř. Toma Neumann      
1
56.
Jan Jarosch, dř. Jiří Šutka      
1
57.
Jan Křížek, dř. Jan Miller      
1
58.
Hans Eibitz, dř. Hans Skoytowitz      

1

59.
Adam Novotný, dř. Toma Sedláček      

1

60.
Jakub Metelka, dř. Jiří Schultz      
1
           
  Celkem :
1
3
2
7
  Nová pustá        
61.
Mates Kleinbeck  
1
   
62.
Jakub Rubský  
1
   
63.
Jiří Mydlář (řemesl.? )  
1
   
64.
Jiří Rešecký  
1
   
65.
Jiří Perkh    
1
 
66.
Ondřej Fuchs      
1
           
  Celkem :  
4
1
1
  Stará pustá        
67.
Martin Freywaldt  
1
   
68.
Martin Stanner  
1
   
69.
Hans Ruykhals  
1
   
70.
Wolf Thenes  
1
   
71.
Obecní  
1
   
72.
Urban Scheller      
1
73.
Baltzer Herman      
1
74.
Jan Útrata      
1
75.
Pavel Gratzl      
1
76.
Valke Polaten      
1
77.
Jakub Handkopf      
1
78.
Hans Rolner      
1
79.
Jiří Weber ( tkadlec?)      
1
80.
Barton Troubský      
1
81.
Jiří Schuster      

1

82.
Václav Kratzel      

1

83.
Ondřej Teutsch      
1
84.
Gabrielky      
1
85.
Hana Schreiber      
1
86.
Jan Straka      
1
87.
Petr Zelený      

1

88.
Václav Sperken      

1

  Celkem:  
5
 
17

Celkem byly v městečku 4 dvoulány, 12 jedenapůl lánů, 23 půllány a 4 čtvrtlánů, tj. celkem 88 usedlostí.

Z uvedeného seznamu je patrno, že hospodáři byli seřazeni podle velikosti svých usedlostí. Údaje zachycují jména současných držitelů, přičemž přihlížejí k držitelům při první lánové komisi, (k r. 1654, jejíž záznamy se nám nedochovaly, a udávají počet kusů polí a množství měřic obilí, které se na polích vysely. Jedna výsevková měřice přibližně odpovídala měřici plošné, takže si podle soupisu můžeme vytvořit obraz jednotlivých hospodářstvích. Tak dvouláníci drželi usedlosti v 10 kusech fl rozsahu 80 měřic první půdní třídy a 30 měřic druhé třídy, půlláníci pak ve 4-6 kusech o rozsahu 20 měřic první třídy a 10 měřic druhé třídy, čtvrtláníci posléze 3 kusy o rozsahu 10 měřic první půdní třídy a 5 něřic druhé třídy.

 

Původní držitelé usedlosti vlastnili 980 měřic první třídy a 490 měřic druhé třídy, tj. celkem 1470 měřic polí, tedy 18 lánů 5 achtlů. Nově osídlené usedlosti měly 370 měřic první třidy a 185 měřic druhé třídy, tedy celkem 555 měřic, tj. 5 lánů 12/4; takto byio osídleno 2025 měřic, to je 23 lánů 62/4 achtlů.
Nově pustým usedlostem náleželo 270 měřic první a 135 něřic druhé třidy, čili celkem 405 měřic polí, to je 3 lány 6/a achtlů; ke starým pustým patřilo 470 měřic první a 235 měři c druhé třídy, čili celkem 705 měřic polí, to je 6 lánů 22/4 achtlů.

 

Celkem měly Velké Němčice v době soupisu 296 kusů polí; bylo to celken 31 lánů 15 1/4 achtlů. Jejich plošná výměra je udávána množstvím obilí, které se na nich vyselo. U první bonitní třídy to bylo 2090 měřic, u druhé třídy 1045 měřic, to znamená, že poměr polí první bonity a druhé bonity je 2:1; osídlených bylo 1350 měřic první a 675 měřic druhé třídy; pustých bylo 740 měřic první a 370 měřic druhé bonitní třídy.

 

Rozloha polí byla udána jen přibližně; komise měla za povinnost některé pozenky přeměřit, ostatní jen odhadovala nebo jejich výměru zapisovala podle údajů rychtáře, purkmistra či starých sousedů. Obvykle se přeněřily pozemky jedné usedlosti a rozloha ostatních usedlostí se udávala podle ní.
Základní hospodářskou j ednotkou při tonto soupisu byl lán; ale lány nebyly ve všech vesnicích stejné. Ve Velkých Němčicích měl lán 60 výsevkových měřic, půllán 30 měřic, čtvrtlán 15 měřic.
Na uvedeném soupise je to zajímavé, že velkoněmčická pole byla zařazena do první a druhé bonitní třidy. Třeti třída se tu vůbec nevyskytovala.

 

Seznam je důležtý také proto, že ukazuje, jaké důsledky měla třicetiletá válka pro m.ěstečko. Podle prvního seznanu bylo v roce 1656 zjištěno 53 usedlostí osídlených a 34 usedlostí pustých. I když samotná vrchnost měla zájem na osidlení gruntů, přesto nenohla zabránit pustnutí selských usedlostí: v roce 1658 zemřel Mates Kleinbek, v roce 1664 Jakub Rubský, v roce 1610 Jiří Rešecký; vojenský oblek zaměnil za hospodářví v roce 1663 Jiří Mydlář a posléze usedlost opustil v roce 1663 Jiřl Perkh a v roce 1673 Ondřej Fuchs. Jejich pole zůstala ležet ladem, zarostla trávou a později křovím.

Na nejnižším majetkovém a samozřejmé i společenském stupni byli ve Velkých Němčicích zapsáni domkáři. Je jich uváděno celkem 6, kteří se tu usadili v roce 1670 a přijali tzv. domkářské pole, a to Jura Stavinoha, Tobiáš Sarma, Říha, Mohlič, Jan Černý a Tlustý. Posléze část domkářských polí byla pustá. Podle seznamu šlo o osoby s nepatrným množstvím pozemků, snad s nějakou částí vinohradu.
V seznamu nejsou uvedeni podruzi; nesměli totiž vlastnit domek, bydleli v nájmu u sedláků a u nich většinou také pracovali.

 

Tak se představují Velké Němčice v 70. letech 17. století; měly tehdy celkem 60 usedlostí a 6 domkářských míst. počítáme-li na jednu rodinu pět osob, lze uvést, že městečko mělo asi 335 obyvatel; poněvadž nejsou zmíněni podruzi ani chudina; lze předpokládat, že vesnice mohla mít asi 400 obyvatel.
V rejstříku nás zaujmou i jména tehdejšici hospodářů, která nasvědčují, že v té době šlo o českou vesnici, jak nám připomínají jména Přibyl, Zeman, Malíř, Chyba, Pokcrný, Chromý, Němeček, Filip, Pilát, Novotný, Tichý, Beránek, Jaroš, Křížek atd.

 

Lánský rejstřík je zajímavý i z jiného hlediska, nebo představuje Velké Něnčice jako vinařskou obec, v níž bylo 160 celků, to je 173 měřic a 5 1/3 achtlů první bonitní třídy a 866 měřic a 6 2/3 achtlů druhé třídy, obdělaných vinic bylo 1039 měřic 12 achtlů a pustých vinic 1:f59 měřic /3 achtlů; to znamená, že pustých vinic bylo více než obdělaných. Obdělaných vinic v katastru Psinky bylo 18 měřic 22/3 achtlů první třídy a 9 měřic 1/3 achtlů druhé iřídy, v Horní Puntě 6/ achtlů první třídy a 7/2 něřice druhé třídy, v hoře Rošítky 3 něřice 5/3 achtlů první třídy a 1 měá i ce 623 achtlů druhé třídy, v hoře Koř,ené 6 měřic 4 achtle první třídy a 3 měřice 2 achtle druhé třídy, v hoře Rakouské 20 měřic první třídy a 20 měřic druhé třídy, v hoře Roviny 1 měřice 5 1/3 achtlů první třdy a 6 měřic 2/3 achtlů druhé třídy, v hoře Laufer 3 měřice 5 1/3 achtlů první třídy a 1měřice 6 2/3 achtlů druhé třídy, v hoře Lišky 9 měřic 12 achtlů první třídy a 6 měřic druhé třídy, v hoře Freiung 15 měřic první třídy a 7 měřic 4 achtle druhé třídy, v hoře Kolébka 9 měřic 2 2/3 achtlů první třídy a 4 měřice druhé třídy a v hoře Kirschberk 5 měřic 5 1/3 achtlů první třídy a 2 měřice 6 2/3 achtlů drulé třídy.

 

Vinice vlastnili nejen místní usedlíci, ale na držbě se podílela i vrchnost a brněnští měšané; tak v hoře Rakouské obojí drželi 34 4/8 měřice, v Horních Puntech 52 4/8 měřice a v Kirschbergu 35 a 6/8 měřice, to je celkem 121 14/8 měřice vinic; vedle nich jsou mezi usedlíky i držitelé z okolních měst a vesnic, zejména z Hustopečí a Židlochovic.
Uvážíme-li, že oddělená i pustá pole měla celkem 3135 měřic, pak vinohrady v městečku čítaly 2198 měřic, to znamená, že před třicetiletou válkou činil poměr vinic k polím 2:3, což je svědectvím úctyhodného rozsahu vinohradů v městečku.

 

Na celém tehdejším velkoněmčickém panství podle lánové komise vypadala situace takto:

Staří usedlí 47  
nově osidlení v údobí od prvé do druhé lánové vizitace 13  
stará i nová pustá místa 27  
stará pustá místa 21  
Usedlosti na lánové půdě vlastnili:    
staří usedlí 20 půllánů 22 achtlů
nově osídlení 2 půllány 7 achtlů
stará i nová pustá domkářská místa l půllán 18 achtlů

 

čili tu bylo celkem 2025 měřic osetých polí ve 257 kusech a 1100 pustých ve 39 lusech, vinic užívaných 424 staromoravských měřic, pustých 1161 měřic; to znamená, že osídlených lánů bylo 23 a 62 2/4 osminy, neosídlených 24 lánů a 3 osminy.
Seznam nás současně zpravuje o existenci nové osady zvané Nová Ves u níž se zjistilo 5 osídlených a 5 pustých domků bez polí. Samostatná obec zahrnovala 90 měřic pustých polí.

Nadpočetných vinic bylo 163 měřic 5 osmin. Viniční trati, jak jsme již zjistili, byly Psinky, Horní Punt, Dolní Punt, Rošítky, Korčice, Rakouské, Rovné, Zorné, Machalky, Růžová, Kirschberg, Suchá strana, Vlčky, Kostky a Kolébka.

 

Celkovému podnikáni nebránily jen válečné události a nepřátelské vpády, ale i povětrnostní kalamity: v roce 1662 vymrzly na Velkoněmčicku vinice; v roce 1675 se tu pro mrazy urodilo málo vína a bylo kyselé; v roce 1688 stál máz vína 12 kr. V roce 1698 stihlo krajinu velké krupobití. V roce 1695 pak nebyly pro všechny rostliny vhodné vegetační podmínky: od 4. července uhodily po tři dny mrazy, víno postihla choroba ( stramen ) , poté po 5 týdnů pršelo, ale na to zase bylo sucho. Na podzim roku 1702 dne 22. září poškodil vinice mráz. Tehdy byla veliká láce obilí. Měřice pšenice stála jen 34 kr., ačkoliv se od r. 1695 pohybovala v ceně kolem 11/2 až 2 zl. Jako úrodná pro obilí byla obecně chválena léta 1702 a 1706. V roce 1704 se platilo za měřici pšenice 14 gr., v roce 1708 za máz vína 3 kr., za měřici žita 17 gr., za pšenici 1 zl. Na počátku roku 1709 řádily na Hustopečsku zvlášť silné mrazy, které značně uškodily vinicím.

 

Levně se kupovalo víno v suchém roce 1712, kdy máz vína stál 11 kr. Pamětní kniha Přítluk zaznamenala v roce 1718 teplé a suché počasí, takže dokonce Dyje na čas vyschla. Koncem dvacátých let 18. století bylo např. také levné víno a bylo ho takové množství, že je dokonce nebylo kam uskladnit. Sud vína se kupoval v roce 1727 za 12 zl., avšak prázdné sudy, jichž byl nedostatek, se počítaly po 5-6 zl. Z nedalekých Hustopečí se dokonce zachovala zpráva, že pod tlakem potřeby se tenkrát dávalo za prázdný sud 10 věder vína. V létě 1731 potlouklo obilí na Velkoněmčicku strašlivé krupobití. Navíc povodně z řeky Dyje byly v těchto desetiletích velmi časté; jedna z velkých povodní postihla tato místa v roce 1737.Přírodní kalamity však byly méně citelné než nepřátelské vpády, k nimž došlo i ve druhé polovině 17. a počátkem 18. století.

 

Již v roce 1663 pronikla až k městečku vojska tatarských a kumánských oddílů sedmihradského knížete Františka Rákocziho, která z tehdejších Uher vpadla na Moravu. Neomezovala se jen na pustošení a zabíjení obyvatelstva, nýbrž i na odvlékání do zajetí. Nejsme sice zpraveni o tom, jak se jejich vpád dotkl městečka, ale okolnost, že v té době bylo zaznamenáno dalších šest zpustlých usedlostí, je svědectvím, že jejich počínání bylo i pro městečko vskutku zhoubné. je přirozené, že při takovém vpádu nebyla ušetřena ani pole, vinice či zahrady, takže po tatarském vpádu se veškerý kraj mezi řekou Moravou, Dyjí a Svratkou až k Brnu přeměnil téměř v pustinu. Pro město to bylo tím citelnější, že v předchozím roce kolem 2. května přišel tak silný mráz, že pomrzly všechny obiloviny a téměř všechny vinohrady.Avšak ani další vývoj nepřál klidnému zacelení drásavých ran, které městečko i jeho okolí utrpělo.